můj tatík a děd, srdce by se mně utrhlo, kdybych měl odtud odejít navždy. Odejdu, ale na hřbitov, a budu přiložen k otcům svým, jako ti staří lidé v Písmě. Podívejte se, jak toužili po tom, aby byli pochováni v rodné zemi, v zemi svých otců... A to je ve všech nás... Je tady boj, musíme trpět, ale odejít — to nelze...“ Jeho hlas se zlomil. Nedořekl, čím srdce oplývalo. „Ono to není tak lehké, přejít odtud tam, jako by člověk svlékl kabát a oblékl jiný...“ Před myslí přítomných ležela Nosislav a celá její nížina. Viděli svá políčka, kde pěstovali vinnou révu, viděli v dálce tok Svratky a jeho šedé vlny, ten široký rozhled až k Pálavským kopčím. A v duchu počítali, co by to znamenalo, odejít odtud. Jistě by neodešli všichni, a ti druzí by zůstali. Byli by mezi nimi snad ti nejvěrnější a nejdražší přátelé, bratři, sestry... Pojednou se ozval ode dveří ženský hlas. To zalkala Drobná, ale nad něčím jiným nežli měli na srdci hospodáři. „Vy zde, mužští, myslíte jen na pole. I já je mám ráda a srdce by mně krvácelo, kdybych měla odejít. Ale podívejte se na naše děti. Co z nich bude? My se jen tak tak držíme, ale když vzpomenu na ty své drobečky a představím si, že by měly odpadnout, tu bych si zoufala. Vy to nevidíte. Jdete si hezky po práci, ale kdo se má s dětmi modlit? Jak je mám vychovávat, aby nic neprozradily? Od- 106 cizí se nám, půjdou za druhými, vezmou si někoho,
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3