U TAJNÝCH PRAMENŮ. (1710) Na Novoměstsku se otevíralo jaro. Stráně byly sice ještě posety sněhem, ale jeho pokrývkou již prorážela tmavá barva polí a tu a tam bylo viděti i suchou slámku, která zbyla na strništi od podzimu pod slabou vrstvou sněhovou. Dni se prodlužovaly, noci bylyí sychravé a mlha visela nad krajinou, neklamné to znamení, že se jaro sice blíží, ale bude ještě dosti dlouho bojovati s ustupující zimou o vítězství. Vozovou cestou od Divišova šel mladý muž, asi třicátník; podle šatu bychom soudili na nádeníka nebo pláteníka, který jde za prací nebo obchodem. Opíral se sice o hůl, ale postava svědčila o plné tělesné síle a odvaze. Cesty patrně neznal; nad vesnicí se zastavil a pohlížel přes údolíčko na jih. Tam byl kostelík a nad vesnicí hřbitůvek. Poutník se zamyslil a uvažoval. Potom — schylovalo se k večeru — opatrně odbočil od cesty napravo stezkou, jež vedla k poslednímu stavení; bylo skrčeno téměř nad vesnicí, odkud se otvíral pohled na dvě cesty; jedna šla od Olešné k Novému Městu, druhá k Divišovu. Muž hleděl na ně a po krátkém váhání vešel do dřevěné budovy. Ze síně statku vyšel na dvůr hospodář. Na jeho tváři byla nedůvěra a obava. Ale nepromluvil slova. Příchozí vyčetl otázku a promluvil sám. „Dobrý večer, hospodáři! Jsem tu dobře u Ba- labánů?“ 7
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3