jiného, než abychom potom skrytě Pána Boha prosili za odpuštění?“ A zase dlouhé ticho. „A což není naděje, že přijde vysvobození? Vždyť přicházejí kazatelé až ze Sas a těší nás, že se dočkáme svobody. A tu a tam na Slovensku svoboda je. Což nás Bůh nevyslyší?“ „Touto nadějí se konejšíme přes sto let — a co jich zahynulo na tuto naději... Kolik jich muselo na konec utéci, a kolik zemřelo ve vězení... Již nevěřím, že bychom se dočkali vysvobození...“ Starý Hlaváček potřásl hlavou. „Jsme jako Daniel v jámě lvové. Jen Bůh sám nám může pomoci...“ Jakob Srnec zasáhl do rozhovoru pevným hlasem: „Buď zde zahyneme, nebo se musíme odhodlati ke kroku, který by nám přinesl vysvobození. Stále vzpomínám, jak jsem byl u večeře Páně na Slovensku. Naději na svobodu v Nosislavi jsem ztratil, ale vidím naději tam, kde je svoboda...“ „Ono se ti řekne: ,Tam je svoboda/ Ale jak se dostaneš na Slovensko? Utéci je snadno, ale přijdeš tam s holýma rukama? Jak se uživíš? Budou tě na konec honit s místa na místo a možná přivedou nazpět sem do ještě horšího otroctví...“ A zase promluvil stříbrovlasý stařec: „Není to tak lehké, přejiti do ciziny. Když jsem byl v Holiči na službách Božích, líbilo se mně to, ale Nosislav je Nosislav, domov je domov. Nezvykl bych si jinde. Když tak vzpomínám, jak tady byli 105
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3