„Pěkná hra —“ opáčil Houser, „když nás kladou na lavici a biji nemilosrdně. Pro ně je to hra, ale pro nás... Zdá se, žes zapomněl, jak tě zřídili v Židlochovicíchl“ „Nesmíme klesati na mysli,“ ozval se hlas od kamen. „Co je v nás, přece nám nikdo nemůže vzít, ať si nás bijí, jak chtějí!“ Lukl dotvrzoval slova sousedova: „Je to velká zkouška, ale budeme-li dosti chytří, tedy nás nezmohou.“ A zase se ozvala beznaděj: „Dosti chytří... Což můžeme býti opatrnější nežli jsme? A přece vědí o každém z nás, kam patříme, že nejsme jejich... Knihy nám berou, do kostela nás honí jako zvěř, člověk není nikdy ani chvíli svůj. Ozval se Drobný: „Mně by ani o utrpení nešlo. Ale mám namysli slova Písma: ,Kdožkoliv mne vyzná před lidmi, vyznám jej i já před Otcem svým, který je v nebesích/ To není žádná chytrost — to je zapření Krista a jeho evangelia...“ Nad shromážděním se snesl opět smutek. Horníček se ozval váhavě: „Jistě že je to od Pána Boha seslaná zkouška. Ale může nás Pán Bůh soudit, že je ta zkouška těžší, než můžeme snést?“ Dva nebo tři hlasy se ozvaly k odporu. „Nerouhej sel Pamatuj na Joba a na Pavla, jak ti byli věrní ve svém utrpení! Ale Pána Boha 104 zapírat, obrazům a sochám se klanět, co zbývá
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3