ZA NOVÝM ŽIVOTEM. (1750) Nosislav byla pobouřena. Její rodiny si sice zvykly na stálé vyšetřování po domech, na předvolávání k děkanovi a na vrchnostenský úřad do Židlochovic, ale v posledních letech se stával život nesnesitelným. Prohlídka stíhala prohlídku, nadávky se sypaly na hlavy zatvrzelých sedláků, někteří otcové rodin skoro nevycházeli ze šatlavy, byli předvoláváni až do Brna. A odpor tajných evangelíků se stupňoval. U Jana Drobného se vedl prudký hovor. Byli zde chalupníci i menší rolníci, bezzemci, pololáníci, ano i celoláníci, jakási šlechta mezi porobeným lidem. Starý Loskot měl hlavu svěšenou, Lukl měl smutek ve tváři, Hlaváček klepal do hliněné podlahy ve světnici holí, kterou dosud neodložil. A vedle nich stáli Jelínek, oba bratři Srncové, bratři Houserové, jejich bratranec Jiří Houser a František Růža. „Již přes sto let trvá toto utrpení, a nikde nevidíme paprsku naděje —“ ozval se starý Hlaváček. „Co z nás zbude? Týrají nás, drou bez nože...“ Lukl se obrátil k Jelínkovi: „Co chtěli na tobě v Židlochovicích?“ „Co by chtěli jiného, nežli abych se obrátil? Já se mám obrátit...“ Solničkovi zasvitlo v očích: „To si počkají! Budeme si s nimi hrát, jako si s nimi hráli náš otec a děda!“ 103
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3