Byla na něho hrdá. Věřila, že se neztratí v novém domově. A nejvíce se zachvělo její srdce, když jí při loučení řekl: „Cosi mně praví, maminko, že se shledáme jednou v Přítěři. Až ještě více zestárnete, Martin se také osamostatní — a zasluhujete si, abyste si oddechla... U nás budete jistá, nemusíte se stydět za to, co zde musíme ukrývat... Anička vás dochová i s tatínkem jako vlastní dcera...“ Když odešel do tmavé noci, Minaříkovi byli klidni. Matka sepjala ruce k modlitbě. Jen aby šťastně přešel hranice! Ráno jí řekl Martin skoro žárlivě: „Maminko, vy jste dnes tak šťastná... Copak se vám dnes v noci zdálo, že se tak na ten listopadový den usmíváte?“ Venku padala hluboká mlha. Ale v srdci matčině bylo jaro. Věděli to všichni, a prožívali krásu tohoto duchovního jara s matkou. 102
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3