Jiřímu dopustil. Teprve dnes vidím, jak je to strašné, když se musíme stále přetvařovat. Vyprávěl jsem, jakou máme bídu, a že Jiří odešel na čas někam si hledat práci, a až se vrátí, že se jistě na zámku ohlásí... Nevěřili mně a hrozili, že ho potom odvedou na vojnu — ale co měli dělat, když jsem nic jiného neřekl?“ Netrvalo ani měsíc a Minařík se vypravil za hranice do kostela. Když se vrátil z Příteře, jeho oči zářily štěstím. „Hádej, matko, s kým jsem mluvil a kdo tě pozdravuje?“ Jeho naděje, že matku překvapí, byla zklamána. „Jak bych nevěděla? Od koho jiného bys přinášel pozdrav nežli od Jiřího? Raději sedni a vy- právej 1 A Minařík měl vpravdě co vyprávěli. Před kostelem se setkal s Jiřím, šťastným a rozrostlým; jako by se z něho stal jiný muž, rozhodnější, pevnější. Co dělá z lidí svoboda! — napadlo Minaříkovi, když jej Jiří líbal na obě líce. Nezklamal se v něm. Tento syn, který uměl poráželi těžké kmeny a jakoby hračkou je nakládali na vůz, uměl porážeti i stromy překážek životních. V Příteři byl přijat luterským kazatelem jako starý známý, poněvadž již dříve sem docházel na služby Boží. Již druhého dne měl práci na panském, a byla mu dána ochotně. Na nejbližší dobu jest zabezpečen. A co měl otázek k otci! První platila matce, jak jest zdráva a zda se netrápí. Druhá bratrovi, a třetí, zda nemuseli k vůli jeho útěku trpěti od vrchního. Potom všechno ostatní 97
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3