zkoušku musím přinést. Snad je to lépe, než aby tě někdy odváděli od nás v okovech. Museli bychom se s tebou potom rozloučili tak jako tak, a srdce by nám pukalo bolestí nad tvým utrpením... Jen abys šťastně všechno překonal — a nikdy nelitoval ...“ Toho dne četli u Minaříků z bible jaksi svobodněji a odvážněji. Jiří si pomalu chystal své věci: nebylo jich mnoho, šaty měl jen dvoje, boty mu dal otec; matka mu vtiskla několik stříbrných mincí na památku do ruky — a když se již zdálo, že jest všechno zchystáno, otec se zeptal pohnutě: „A což — knížku žádnou? Máme je rádi, ale neschováváme jich pro žádného jiného než pro vás oba.“ Jiří si vzal bibli. Ale přidal ihned: „Za tu vám jednou dám bibli Páně jinou. Beru si ji, protože na ní spočívá požehnání našeho rodu. Jsem rád, že Martin má také jednu, a nepřijde tedy zkrátka. Snad se nějak obejdete!“ Když druhého dne večer odcházel z Javorníka, byla již tma. Břímě, které si odnášel z domova, nebylo těžké. I rozloučení s rodiči překonal. Věřili, že se sejdou. Hůře bylo, když měl jiti Jiří na robotu. Znova a znova přicházel dráb s výzvami a hrozbami, aby splnil svou povinnost. A starý Minařík byl obeslán do Strážnice, aby vysvětlil, kam Jeho syn zmizel. Vrátil se unaven a nechtěl o výslechu mluviti. Na matčiny otázky mávl rukou a řekl suše: „To si dovedeš představit, že mně dobře ne- 96 bylo... Byla to poslední lež, které jsem se k vůli
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3